Únor 1948, příčiny a důsledky

  • Autor: David Majtenyi
  • Publikováno: 18.2.2011
  • Rubrika: Různé

   Během uplynulých let jsme byli svědky pokusů o opětovné zjednodušování pohledů na historické události let minulých. Ve své podstatě se tento proces vyznačuje ve vztahu k dějinám nemístnou relativizací na jedné straně  a na druhé straně naopak nekritickým vyzdvihováním. Vrací se tak to, co bylo po právu vyčítáno generacím historiků minulého režimu. Pro obyčejného člověka neobeznámeného blíže s historií je tak někdy přetěžké se v tom spletivu orientovat. Již nejde jen o úplnou negaci let 1948-89, jedná se i o přepisování příčin a následků druhé světové války. Lichou se tak nezdá kardinální otázka, kdo jsou vlastně po těch 75 letech vítězové a kdo poražení. Černobílá optika pohledu tak mnohdy ignoruje i základní faktickou stránku věci.

  Rád bych se v tomto únorovém čísle Libčických novin věnoval připomenutí událostí právě února roku 1948. Komunistický převrat, revoluce, Vítězný únor nebo logické vyústění dějinných souvislostí, jež uvedla v pohyb druhá světová válka? Co se vlastně stalo a co zapříčinilo takřka čtyřicetileté panovaní představitelů jedné strany? Tragédie o  mnoha dějstvích tvoří jednu stranu mince, ta druhá však také znamenala nepopiratelné sociální a ekonomické  jistoty velké většiny obyvatel tehdejšího Československa, což může některým uším znít v dnešní době až kacířsky. Následky známe, ale jaké byly skutečné příčiny? Nejprve si tedy jako obvykle alespoň stručně připomeňme fakta spojená historickým  pojítkem.

   V druhé polovině čtyřicátých let se Československá republika pozvolna vzpamatovávala z nedávno skončené války. Politická situace i nálady obyvatelstva se již značně lišily od dob první republiky. V květnových volbách do ústavodárného národního shromáždění roku 1946 zvítězila v českých zemí  KSČ s více jak 40 % hlasů, na Slovensku sice Demokratická strana, komunisté však získali více jak 30 % hlasů. Agrární straně, jednomu z hegemonů politické scény první republiky, nebylo umožněno postavit kandidátku, jednalo se o důsledek kolaborace části jejích vrcholných představitelů. Předsedou vlády se poprvé v historii stal představitel KSČ – Klement Gottwald, člověk, kterého v té době provázela aureola spravedlivého člověka z lidu, navíc působícího celou válku v SSSR a podílejícího se na  východním odboji. Otěže moci  tak byly pomalu přebírány představiteli KSČ, která prokázala nejlepší orientaci v nových poměrech. Dokázala chytře obsadit klíčová silová ministerstva, především vnitro, kde se ministrem stal navrátilec z londýnského exilu Václav Nosek. Nutno podotknout, že jakkoliv se to může dnešníma očima zdát nepochopitelné, politika KSČ měla masovou podporu obyvatel, jednalo se o velikou a oprávněnou deziluzi značné části obyvatelstva z chování západních spojenců především v údobí Mnichova a i po něm. SSSR, který měl na osvobození republiky lví podíl a i bezkonkurenčně největší lidské ztráty z řad členů protihitlerovské koalice, umě využíval situace, svůj vliv měl navíc pojištěn na základě dohod v Teheránu a na Jaltě. Z pohledu tzv. demokratických stran začalo přituhovat, situace se obzvláště vyhrotila na přelomu let 1947-48.  Bylo jen otázkou času, kdy dojde k převzetí moci. Záminkou se stala situace ve Sboru národní bezpečnosti, která spadala právě pod Noskem vedené vnitro, jednalo se v tomto případě o přemístění místních velitelů SNB v Praze ve prospěch komunistů. Ministři tří nekomunistických stran se na protest proti tomuto jednání  rozhodli 20. února 1948 podat demisi. Prezident republiky dr. Edvard Beneš byl postaven před nelehké rozhodnutí, přijmout demisi ministrů a předat plnou moc komunistům, nebo ji nepřijmout a riskovat možnou občanskou válku. Vyčerpaný a již vážně nemocný president vyslovil s demisí souhlas a 25. února přijal návrh komunistů na vládu novou, reorganizovanou podle jejich not, krok doprovázený mocným aplausem několika set tisíc shromážděných občanů na pražském Václavském náměstí. Začala se psát nová éra našich dějin.

   Co následovalo také ještě čeká na objektivní zhodnocení. Přijetí demise Edvardem Benešem bývá  často vykládáno jako presidentovo  fatální selhání a spolu s přijetím Mnichova v roce 1938 za dva kroky, kterými se negativně zapsal do našich dějin. Tato morální dilema jsou spolu s rokem 1968 považována za klíčová pro naše utvářené dvacáté století. Je velice těžké presidenta Beneše posuzovat bez důkladné znalosti tehdejších reálií a každé zjednodušující  hodnocení je podle mě krajně nespravedlivé. Beneš se poprvé dostal do běhu světových dějin a podruhé stál před rozhodnutím zda riskovat možnost – velice pravděpodobnou - bratrovražedné občanské války. Ano, také věřil, až příliš věřil, slibům komunistů a rovněž i Stalina o naší vlastní cestě a o nezasahování do vnitřního vývoje. Cítil zřejmě i podporu drtivé většiny obyvatelstva, která tento zpočátku nenásilný přechod rovněž schvalovala plná nadějí v lepší a spravedlivější společenské uspořádání. Taková byla zkrátka realita a skutečnost. O tom, že tyto sny a naděje se velice záhy změní v pouhé iluze, nemohli na počátku roku 1948 samozřejmě nic tušit. Padesátá léta znamenala dokonalé vystřízlivění a zklamání, sliby o vlastní československé cestě se ztratily v záplavě politických procesů vedených pod taktovkou poradců ze SSSR.  Myšlenka socialismu dostala možnost reparátu a rehabilitace až zhruba v polovině šedesátých let, ale to se již psala jiná historie.

                                                                                                       

                                                                                       David Majtenyi

Další články autora