Když dojde na rozvod - I. díl

  • Autor: Mgr. Michaela Kopalová - rodinná mediátorka
  • Publikováno: 10.2.2016
  • Rubrika: Jak na život
  • Vyšlo v LN 1/2016

Starý rok je uzavřen se vším dobrým i špatným, co se v něm odehrálo. Krajina jakoby tomu odpovídala a holé stromy a pole ukazují, že před námi je nový začátek, který slibuje, že se vše opět zazelená a naplní. To je optimální čas napsat o tom nejbolestivějším z mé praxe, s čím jsem nechtěla znečišťovat už tak dost uspěchaný závěr roku, a to jsou rozchody a rozvody rodičů s nezletilými dětmi.

Plačící ženy, které ztratily svou životní lásku i živitele rodiny. Rozpačití chlapi, kteří mají strach, že neuvidí své děti. A hlavně zdrcené ratolesti, které ztrácejí svou největší životní jistotu – jeden domov, kde je máma i táta. A právě o dětech se dnes budeme bavit. Nebo lépe řečeno se budeme bavit o tom, jak by se o nich měli bavit rozvádějící rodiče.

I v emočně vypjatých rozvodových podmínkách se pořád najde dost rodičů, kteří se na péči o děti dokáží dost slušně dohodnout sami. Tyto dohody sepsané často s pomocí rozvodového právníka však mají jednu velkou nevýhodu. Rodiče je zpravidla koncipují na základě svých vlastních potřeb, tedy podle toho, jak jsou schopni výchovu provozně zabezpečit. Péče o dítě by však neměla být určována podle autobusového spojení rodičů do práce, ale na základě mezinárodně uznaného principu nejlepšího zájmu dítěte. Ústředním bodem takové diskuse jsou potřeby dítěte v tom nejširším smyslu. Tedy nejen bydlení, výživné, zajištění školní docházky a mimoškolních aktivit, ale také jak v měnících se podmínkách zvýšit dítěti pocit bezpečí, jak ho udržovat v jistotě lásky obou rodičů a jak mu pomoci překonat trauma, které rozchod rodičů zpravidla přináší.

Rodiče by neměli diskutovat jen o aktuálních otázkách péče o dítě, ale měli by brát v potaz i vývoj dítěte v čase a alespoň obecně si říci, jak budou v dalších letech postupovat, když nastanou určité milníky v životě dítěte. Tím se dá předejít situacím, kdy si rodiče nastaví „střídavku“, ale už nepomyslí na budoucí nástup dítěte do školy, který může takovou péči dost zkomplikovat. Obzvláště když rodiče nebydlí v jednom městě.
Určitě je lepší myslet na takovou neodvratnou událost hned, než ji pak řešit tím, že se jeden z rodičů „střídavky“ vzdá a zanechá tím nepředvídatelné stopy na vyvíjející se osobnosti dítěte.

K takové diskusi je velmi užitečné vzít v potaz názor zkušeného dětského psychologa, který se přímo seznámí s osobností konkrétního dítěte a podá objektivní názor, na co vše by se rodiče aktuálně i v budoucnu měli zaměřit. V souladu s takovým kvalifikovaným názorem by pak měli rodiče další péči o dítě organizovat.

Oproti minulosti mají rodiče v 21. století velkou výhodu, kterou je rodinná mediace. Rodinný mediátor, který složil státní zkoušku a je zapsán v seznamu mediátorů, byl ministerstvem spravedlnosti pečlivě proklepnut ze znalosti vývojové psychologie, rodinného práva a dalších klíčových oborů. Měl by být schopen vést diskusi rodičů tak, aby právě na všechny důležité potřeby svého dítěte nezapomněli a výsledek jejich debaty pak vtělit do právně bezvadné dohody, kterou rodiče následně jen předloží soudu a ten podle ní rozhodne.

No a pak zbývá samozřejmě i soud jako řešitel rodinných sporů. Zavedením rodinné mediace do systému naší justice by měly být soudy osvobozeny právě od řešení sporů, v nichž se účastníci hádají, co kdo chce spíše než o výklad konkrétního zákona. Naopak v situaci, kdy se rodiče přou, zda jsou otec i matka ve svých právech rovnocenní, zda dítě potřebuje jednoho rodiče více než druhého, bude nepostradatelná role soudu, který závazně určí, co právní řád naší země stanoví.

Další články autora