Balkánské připomenutí, 17. únor 2008 v českých souvislostech

  • Autor: David Majtenyi
  • Publikováno: 18.2.2011
  • Rubrika: Různé

   Tentokrát jsem se rozhodl v rámci pravidelných měsíčních historických připomenutí mezníků z dob nedávno minulých i vzdálených zmínit událost, která se může zdát na první pohled jako poněkud nedůležitá, možná i nezajímavá, a navíc ani nikterak související s měsícem lednem, neboť v předchozích exkursech do historie jsem se snažil z důvodů určitého řádu dodržovat měsíční linii.

   Řekne-li se 17. únor 2008, asi málokoho napadne, co že se tohoto mrazivého zimního dne takřka tři roky nazpět mohlo důležitého přihodit. A přeci se událo a jsem toho názoru, že stojí za to si to připomenout. Právě tohoto dne byla totiž oficiálně vyhlášena nezávislost Kosova, malého území na jihu Balkánu, jen o málo většího než Středočeský kraj, čímž de facto vznikl nový stát na mapě Evropy.  Říkáte si, čím je to asi tak zajímavé?

  Tedy pěkně od počátku. Rozpad bývalé Jugoslávie byl od začátku devadesátých let provázen mimořádnou brutalitou. Země, která zůstane ve vzpomínkách našich rodičů jako vysněná destinace pro letní dovolenou za minulého režimu, propadla peklu bratrovražedné války. Protože není účelem tohoto článku ani jeho možností vše podrobně vysvětlit, musíme zestručňovat až na maximální možnou míru. Z bývalé SFRJ, později SRJ, se postupně odděloval jeden stát za druhým, Slovinsko, Chorvatsko, Bosna a Hercegovina, Makedonie a nakonec, poté co se oddělila Černá Hora, zůstalo jen Srbsko. Jelikož hranice států byly tvořeny v období „bratrské jednoty národů“, nebyly v žádném případě hranicemi národními a vzhledem k tomu, že semeno nenávisti mezi národy bylo zaseto v minulosti mnohokrát, nepřekvapí, že se pokojný rozchod nekonal. Každý si schovával ve skříni svůj nůž, který byl připraven v pravou chvíli vytáhnout…Nejhorší a co se týče lidských obětí i nejtragičtější část občanské války skončila v roce 1995, kdy byla v americkém Daytonu podepsána mírová smlouva zastavující násilí v Bosně a Hercegovině. Stovky tisíc obětí, etnicky vyčištěné území a nenávist, kterou neotupí ani následující generace, to byly výsledky nesmyslného válčení. My jsme ovšem v naší západní části Evropy byli o válce informováni velice jednostranně.  Černobílé vidění konfliktu bylo přeci tak lákavé, nebylo těžké vybrat si jen jednoho viníka a ostatní ověnčit doslova svatozáří. Co byla u jedněch zvířecí zběsilost, bylo u druhých pouze přirozené právo na obranu. Ne nadarmo se říká, že pravda zemřela na Balkáně jako první, dle mého názoru to platí doslova. Jakmile se objevil někdo, kdo se snažil o objektivní analýzy, mohl to být i člověk se silným morálním kreditem jako například exministr zahraničí a později zvláštní vyslanec OSN pro bývalou Jugoslávii Jiří Dienstbier, byl zastánci jedné jediné pravdy s přehledem převálcován.

   Vraťme se však zpět ke Kosovu, tedy přesněji Kosovu a Metohiji. Světové společenství, které  mělo na rozpadu Jugoslávie význačný podíl, uznávalo od prvopočátku konfliktu v regionu tzv. princip nedělitelnosti původních hranic. Uměle vytvořené hranice tak dostaly přednost před skutečnými národními hranicemi. Tento princip byl pak důsledně dodržován v případě Chorvatska i Bosny a byl zbaběle pošlapán právě v případě Kosova.

   Co bylo vlastně Kosovo? Jak již bylo řečeno, Kosovo bylo velikostí nepříliš rozsáhlé území, které získalo za Titova režimu autonomní statut v rámci Srbska. Především to bylo ale území, kterým doslova prostupovala historie srbského národa. Místa jako Dečani, Gračanica, Prizren tvořila památné jádro středověkého Srbska. Bitva na zdejším Kosově poli a porážka srbských vojsk roku 1389 na dlouhá staletí předznamenala osmanskou nadvládu nad celým Balkánem. Skokem se posouváme o několik století dopředu, kdy se od poloviny osmnáctého století korodující říše Osmanů nestačí bránit osvobozeneckému úsilí pravoslavných Srbů a kdy je obnoven jejich samostatný stát. Oblasti Kosova se k němu postupně připojují, ačkoliv během století turecké nadvlády a násilné islamizace se mění geopolitická skladba celých území, na Kosovu jsou Srbové v naprosté většině a Albánci tvoří menšinu. Situace se nijak zvláště nemění až do počátku dvacátého století. V předvečer první světové války tvoří Srbové stále více než polovinu jeho obyvatel. Konec druhé světové války, vznik socialistické Jugoslávie a vliv sousední Albánie Envera Hodži způsobí masivní příliv obyvatel albánského původu. Toto, spolu s přirozeně větší natalitou původních Albánců z Kosova, způsobí drastické změny v tamní demografické situaci. Albánské emancipaci je nakloněn i komunistický vůdce Josip Broz Tito a Kosovo tak získává autonomní status v rámci obnovené Jugoslávie. Po smrti Tita dochází v osmdesátých letech k radikalizaci albánské populace, která zde mezitím dosahuje takřka 90 %. Srbové jsou pod různými pohrůžkami nuceni opouštět Kosovo, v ovzduší zmaru a beznaděje se koná manifestace kosovských Srbů na Kosově poli u příležitosti výročí 24. dubna v roce 1987. Zde ke shromáždění padnou památná slova, v budoucnu mnohokrát překroucená a zneužitá: „Nikdo už vás tady nebude bít!“ Pronesl je tehdy čelný představitel SKJ Slobodan Miloševič, později v rámci černobílého vidění konfliktu označený za hlavního strůjce balkánské tragédie.

   Pád východního bloku se bolestivě dotkl i Jugoslávie, která si celé období studené války udržovala neutrální postavení, později v rámci hnutí nezúčastněných. Už nebylo třeba silné a neutrální Jugoslávie, destrukce mohla začít. Významnou měrou se na ní samozřejmě podíleli představitelé jednotlivých etnik, kteří rychle vyměnili komunistickou kartu za kartu nacionalistickou.

   Albánci na Kosovu se začínají velice důrazně hlásit o své slovo, požadují utvoření republiky a následně samostatnost, což má za následek odejmutí autonomního statusu ze strany Srbska. Nutno ovšem poznamenat, že byly odejmuty pouze takzvané státní atributy autonomie, vše ostatní Albáncům zůstalo. Albánci začínají bojkotovat srbské autority a vytvářejí si vlastní paralelní struktury. Takto zakonzervovaný stav Kosova přečká i nejkrvavější léta občanské války na Balkáně v první polovině devadesátých let.

   Jak již bylo řečeno, mezinárodní společenství se řídilo v případě rozpadu Jugoslávie principem nedělitelnosti hranic, nijak proto neronilo slzy v případě více než 200000 Srbů, které z Chorvatska brutálně vyhnala místní armáda v rámci operace Oluje, která měla za cíl získat znovukontrolu nad celým územím republiky v roce 1995. Jenom podotýkám, že Kosovo bylo mezinárodně uznanou součástí Srbska v rámci původních, nijak neupravovaných hranic. Zdejší, již většinové albánské obyvatelstvo, které cítilo, že jeho nároky nebyly naplněny, začalo projevovat silnou netrpělivost. Pasivní rezistence se proměnila v aktivní a navrch získávala tzv. UČK – Kosovská osvobozenecká armáda.

   Co to znamenalo ve skutečnosti?  Přepady policejních stanic, brutální vraždy Srbů i Albánců loajálních srbské vládě. To si pochopitelně nenechal líbit bělehradský režim, který se snažil s pomocí armády zajistit kontrolu nad vzbouřenou provincií. Spirála násilí se opět roztočila, mezinárodní společenství se snažilo přimět obě strany k ukončení násilí, ale bezvýsledně. Problém představovali především samotní Albánci, nechtěli nic více, ale ani méně než úplnou nezávislost, a nejednalo se v jejich případě pouze o představitele ozbrojené guerilly, ale i umírněného křídla reprezentovaného Ibrahimem Rugovou. Požadavek byl pochopitelně naprosto nepřijatelný pro Srbsko, nabízí se paralela s chováním sudetských Němců v roce 1938. Na konci roku 1998 už bylo jasné, že konflikt se bez mezinárodní účasti nepodaří ukončit. Obě strany začaly jednat ve francouzském Rambouillet. Srbové byli ochotni akceptovat všechny požadavky s jedinou výjimkou, Kosovo zůstane s maximální možnou mírou autonomie součástí Srbska. Do hry se vložili Američané, reprezentovaní tehdejší ministryní zahraničí M. Albrightovou, známou svými silně protisrbskými názory. Jen si dovolím malou odbočku - je to prazvláštní, má-li člověk takovou vnitřní nenávist vůči zemi, která poskytla azyl ji i celé její rodině před nacistickým režimem. Najednou nevadilo, že se UČK, která byla ještě donedávna označovaná za teroristy, stávala hlavním partnerem a osobní schůzky jmenované s nechvalně proslulým vůdcem guerilly Hashimem Thacim snad není třeba více komentovat. Požadavky vůči Srbům byly naprosto úmyslně formulovány tak, aby pro ně byly neakceptovatelné, černý Petr jim prostě zůstat musel. V březnu 1999 začala jedna z největších hanebností v poválečné Evropě. Pod záminkou ukončení srbského násilí páchaného na Albáncích započaly letecké útoky států NATO, bez jakékoliv rezoluce OSN, proti všem pravidlům, jako důvod bylo uvedeno donucení Miloševiče k ukončení „páchání“ násilí a stažení jeho jednotek z Kosova. útokům samým a podrobnostem bych se rád věnoval v některém z budoucích připomenutí, tedy opět pouze stručně. Více než tři měsíce se statečný srbský národ bránil útočné operaci největší světové vojenské mašinérie. Řeči, že cílem jsou pouze vojenské objekty, byly lži nejhrubšího zrna, podobně jako řeči o nepoužívání munice s ochuzeným uranem. Česká republika jako čerstvý člen NATO se sice na útocích přímo nepodílela, schválit je však musela. Vyzdvihl bych v tomto případě dva politiky – tehdejšího premiéra Miloše Zemana a předsedu PS PČR Václava Klause, kteří si zachovali zdravý úsudek. U Klause musím přiznat, že ho zachovával během celého rozpadu bývalé Jugoslávie. Opakem byl tehdejší prezident Václav Havel, známý svým silně černobílým viděním konfliktu a vášnivý podporovatel akce NATO, který se v této souvislosti nechvalně proslavil výrokem o tzv. „humanitárním bombardování“, jenž vešel do análů historie a dost možná je jedním z důvodů stálého čekatelství autorova na Nobelovu cenu míru.

   Předpoklad stratégů NATO, že Srbsko kapituluje už po pár dnech, se nevyplnil. Ukončení bojových operací až v červnu znamenalo, že se blamáž chýlí ke svému smutnému konci. Byl dojednán vstup jednotek KFOR do Kosova. Jednotky se měly podílet na budování „multietnického“ Kosova, které dle mírové smlouvy získá autonomii a zůstane součástí Srbska - jaká lež od prvopočátku. Navrátivší se Albánci začali okamžitě s vyháněním kosovských Srbů, jichž z původního počtu zůstalo méně než deset procent, většinou přežívající v enklávách obehnaných ostnatým drátem. Jednotkám KFOR nijak nejde k duhu, že toto etnické čištění probíhalo před jejich očima. Nedokázaly rovněž zabránit vyplenění a vypálení velké většiny památek srbské pravoslavné církve nacházejících se na území Kosova. Ačkoliv bylo garantováno, že Kosovo zůstane jako součást Srbska, stalo se de facto mezinárodním protektorátem. Mezinárodní jednotky nebyly schopny zajistit návrat vyhnaných Srbů, navíc státy NATO již sledovaly své zájmy, Spojené státy americké zde vybudovaly největší vojenskou základnu v Evropě, tzv. Camp  Bondsteel. Mezitím padl v Srbsku Slobodan  Miloševič a nová demokratická vláda začala okamžitě vznášet své nároky na návrat Kosova pod jejich jurisdikci.

   Jejím oprávněným požadavkům však nebylo vyhověno a 17. února 2008 došlo k vyhlášení nezávislosti Kosova. Spojené státy americké jako jeden z hlavních podporovatelů nezávislosti daly k tomuto aktu zelenou.  Nezávislost byla záhy přijata většinou tzv. „velkých hráčů“ západní Evropy a  vznikl zde tak paradox - dva vedle sebe sousedící albánské státy, z toho jeden ovládán mafiánskými strukturami s kriminální minulostí. Toto vše se událo navzdory všem rezolucím OSN i veškerým principům mezinárodního práva. Napříč Evropou se začaly objevovat nápisy Mnichov 1938-Kosovo 2008, smutný to byl pohled. Opět jiní rozhodovali o někom, kdo byl odsouzen do role stafáže. Vznikl tak hnisavý vřed na mapě Evropy, který na dlouhá léta poznamená její chod jako smrtelně nebezpečný precedens. Stigma hanby ulpělo i na našich bedrech, když vláda premiéra Mirka Topolánka uznala 21. května 2008 nezávislost Kosova, navzdory rezoluci PS PČR, navzdory názoru většiny vrcholných představitelů politických stran u nás, navzdory prezidentu republiky Václavu Klausovi, který s uznáním zásadně nesouhlasil. Byla to naše „splátka“ dluhu srbskému národu, který při nás stál ve zlomových letech 1938 a 1968. Velký podíl na našem uznání, na této hanebnosti, měl ministr zahraničí Karel Schwarzenberg. Země, která zažila Mnichov, akceptovala jeho novodobé pokračování. Bylo těžké cítit se v těch květnových dnech roku 2008 hrdým občanem České republiky. Stále si myslíte, že je 17. únor 2008 nijak nesouvisející s naší historií?

                                                                                 David Majtenyi

Další články autora