Bouřlivé podzimní události roku 1939

Převzato z LN - listopad 2010

Atmosféra v Protektorátu Čechy a Morava byla v pozdních měsících roku 1939 velice mrazivá. Bleskové vítězství německé armády v sousedním Polsku a nechuť západních velmocí se do vlastní války aktivně zapojit daly zapomenout naději na brzký konec okupace. Přitom obyvatelé Protektorátu přesvědčivě projevili v předchozím údobí svůj zásadní nesouhlas s vnuceným režimem a to nehovoříme jen o organizovaných odbojových skupinách. Důkazem tohoto vzepětí napříč celým spektrem národa byla celá série aktů. Vše započalo demonstrativním převozem ostatků básníka Karla Hynka Máchy z Litoměřic do Prahy na Vyšehrad v květnu téhož roku, přes pořádání různých poutních setkání v letních měsících (sv. Vít, Říp, Jan Hus, Chodsko).

Navzdory zmiňovanému nacistickému vpádu do Polska a rostoucí perzekuci ze strany složek Gestapa, které se snažilo vymýtit domácí odbojové skupiny, tyto pesimistické okolnosti na celonárodní aktivitě nic nezměnily. Během prvního výročí mnichovských událostí bylo na základě letáků naprostou většinou obyvatelstva Prahy a Brna ostentativně odmítáno používání tramvají, další ze zvolených způsobů byl bojkot protektorátního tisku. Represe nacistických bezpečnostních složek mající za cíl zajistit klidný chod Protektorátu a především nerušenou zbrojní výrobu, to vše na sebe nedalo dlouho čekat. Jestliže se v předchozích případech  ještě zdráhaly tvrději zasáhnout, nebylo to snad z nějakých lidumilných pohnutek, ale proto, že zásah musel být velice pečlivě připraven v širších souvislostech. Bylo třeba eliminovat klíčové skupiny obyvatel a brutální teror použít jako odstrašující případ pro ostatní.

Záminkou, která na sebe nenechala dlouho čekat, se stalo 21. výročí vzniku ČSR 28. října 1939. Sílící protiněmecká nálada obyvatel a duch odporu nemohly zvolit příhodnější den. Demonstrace organizovaná zčásti studenty pražských vysokých škol a zčásti členy odbojových skupin, jejichž letáky vyzývající k účasti, se objevovaly již v polovině října, se zvrhla v tragické drama. Manifestace se nakonec účastnilo několik tisíc lidí, německé bezpečnostní složky se sice snažily zastrašit obyvatele, ale jak dosvědčují pozdější výslechy jejich představitelů, bylo vše jen naoko, a ve skutečnosti agenti gestapa na místě se snažili o vyprovokování konfliktu a následný brutální úder.

Na několika místech došlo ke střetům s pořádkovou policií a střelbě do demonstrantů. Na křižovatce ulic Nezábranské a Žitné ulice byl postřelen student medicíny pražské Karlovy univerzity Jan Opletal a v ulici Nezábranské byl zastřelen dvaadvacetiletý dělník Václav Sedláček. Mnoho osob bylo zajištěno. Čtyřiadvacetiletý medik Jan Opletal, který byl střelen do břicha, navzdory provedené operaci podlehl 11. listopadu svému zranění.

Jestliže již bylo řečeno, že zásah byl 28. října vyprovokován, pak to neznamenalo konec nacistické akce, ale její pouhý počátek. Co následovalo jako další dějství tragédie, si nedokázal představit nikdo. Za touto drastickou demonstrací síly byla zjevná snaha zničit definitivně studentské hnutí, které bylo motorem akcí i odbojného ducha.

Vše započalo na pohřbu Jana Opletala, který se konal 15. listopadu. Zprvu se sice stal předmětem sporu mezi studentskou organizací a protektorátní vládou, nakonec však byla zvolena kompromisní forma. Smuteční průvod započal na Albertově a ostatky byly přeneseny na nádraží, odkud byly odvezeny na Moravu do rodiště Jana Opletala. Ceremoniál se za účasti desetitisíců obyvatel změnil v živelné protiněmecké vystoupení, agenty gestapa byly záměrně rozšiřovány letáky k vyhrocení nepřátelství.

Na schůzce u Adolfa Hitlera následujícího 16. listopadu, které byli přítomni K. H. Frank a Konstantin von Neurath, bylo vše konečně rozhodnuto. Alea iacta est – kostky jsou, nebo spíše kostky už byly vrženy a peklo začalo v noci z 16. na 17. listopadu. Byla to definitivní odpověď nacistů na odpor našeho národa. V noci došlo k brutálnímu zatýkání českých studentů, jednotkami SD a Gestapa, které vtrhly do studentských kolejí. Byly surově zajištěny stovky studentů a dopraveny do bývalých kasáren v Praze-Ruzyni, kde došlo k okamžité popravě devíti hlavních činitelů studentských organizací, bez jakéhokoliv soudu, pouze na základě tzv. zvláštního zacházení. Bestiální brutalita pokračovala i v dalších dnech. Bylo internováno více než 1200 studentů, kteří ve velké většině skončili v koncentračním táboře Sachsenhausen-Oranienburg a někteří zde zůstali až do konce války.

Zvláštním výnosem bylo rozhodnuto o okamžitém uzavření českých vysokých škol. Zákaz měl mít původně trvání zkušební doby tří let, ve skutečnosti však zůstaly české vysoké školy uzavřeny po celý zbytek války. Bylo zcela jednoznačně ukázáno, kdo je v našich zemích skutečným pánem, protektorátní vláda, která ač se snažila proti bezbřehému násilí protestovat, byla nacistickými činiteli okamžitě uzemněna.

Když si následující rok studenti ve Velké Británii připomínali první výročí těchto tragických událostí, které ukončili společně přijatou deklarací, považujeme tento den za mezník, odkdy se 17. listopad považuje za Mezinárodní den studentstva. Jedná se patrně o jediný mezinárodní svátek, který má původ v našich zemích.

Další články autora