Libčické polistopadové události roku 1989

17. listopadu to bude přesně 26 let, kdy v r. 1989 došlo na Národní třídě ke střetu studentů s ozbrojenými složkami veřejné bezpečnosti, o čemž toho bylo už hodně řečeno i napsáno. Proto si neosobuji právo zde podrobně popisovat události toho dne a okolnosti konání pietního aktu k 50. výročí uzavření českých vysokých škol nacisty a uctění památky Jana Opletala na Albertově, který organizovalo nezávislé studentské sdružení STUHA.

Nebyla jsem u toho, takže znám pouze z médií a vyprávění to, jak se skupina radikálnějších studentů tehdy rozhodla změnit směr povolené manifestace, zamířit do centra Prahy a využít této možnosti k vyjádření své nespokojenosti s tehdejším politickým zřízením a volat po změně. Dodnes není jisté, zda to bylo, kým a proč vyprovokováno, ale jisté je, že to represivní složky nezvládly a přikročily k násilí. Tuším, že to poprvé zaznělo v ČKD „nenecháme si bít naše děti“, a tak se ke studentům připojili dělníci, a tím se rozjel začátek do té doby nevídaných revolučních změn. Naštěstí k nim došlo, když nepočítáme 17. listopad na Národní třídě, bez prolití krve. Proto se pro označení této revoluce ujal přívlastek pro revoluci velmi netypický „sametová“ popřípadě „něžná“. Údajně výraz "sametová revoluce" poprvé použil nějaký zahraniční novinář a po čase se to nejen u nás, ale i v zahraničí,  ujalo jako terminus technicus  pro  převzetí moci ve státě bez boje.

Začalo to tedy v Praze, ale co venkov? Často jsme tehdy slýchali z venkova hlasy: „Co vy to tam v té Praze/Prahe děláte, vůbec nechápeme...“. Tenkrát nebyly žádné sociální sítě ani mobilní telefony, díky nimž lze dnes v jedné minutě informovat třeba celý svět, takže bylo třeba se na venkov vydat osobně a informovat, vysvětlovat a agitovat. Toho se ujali studenti, často v doprovodu známých osobností z řad herců či zpěváků, kteří se rozjeli na všechny světové strany, aby neúnavně šířili aktuální informace, představovali nejbližšími plány a žádali o podporu. Nevynechali ani Libčice, do kterých zavítal Michael Kocáb, který se kromě své hudební tvorby, proslavil tím, že se velmi zasloužil za odchod ruské okupační armády z naší země.

Jaká atmosféra byla tenkrát v Libčicích, jak vznikla místní organizace Občanského fóra, kdo byl u jeho založení a jak to vlastně u nás tehdy bylo, jsem se zeptala přímých účastníků Ing. Milady Kropáčkové a Ing. Františka Lisého, kteří byli mezi prvními demokraticky zvolenými členy zastupitelstva našeho města.

Jak vypadaly první reakce místních občanů na pražské události 17. listopadu 1989?
Většinou dosti opatrné Libčice se konečně rozhýbaly. Odvážnější z nás zvonili klíči na Václavském náměstí a vítali změny v politickém životě našeho státu na Letenské pláni. Ostatní to sledovali v rozhlase, v televizi, nebo v tisku, neboť i tyto instituce pozvolna měnily pohled na probíhající dobu změn a podávaly aktuální informace.


Dostali se do Libčic studenti, kteří byli přímými účastníky na Národní třídě, objížděli venkov a při besedách o tom lidem referovali?
Ano, několik jich přijelo navštívit libčickou šroubárnu, ale tehdejší vedení továrny je odmítlo do areálu pustit, což jen dokazuje, jak napjatá a nevyjasněná situace v tehdejší společnosti byla.

Takže ti studenti odjeli?
Naštěstí ne. Setkání s nimi se improvizovaně uspořádalo v přísálí kulturního domu, kde nebylo k hnutí. Studenti mluvili nejen o vlastních zážitcích z krvavého zásahu bezpečnostních složek na Národní třídě, ale též o studentské stávce, která následovala. Mimo jiné seznámili libčické posluchače s deseti body, jejichž splnění bylo podmínkou pro ukončení jejich stávky a dalších studentských protestů.

Nenašel se mezi libčickými lidmi nikdo, kdo by se proti studentům postavil?
Přímo ne, ale během jejich vystoupení se dosti hlasitě projevovali tehdejší představitelé národního výboru a rušili.


Marně, neboť záhy ve šroubárně vzniklo Občanské fórum.
Máte pravdu. Odvaha, zanícenost a nadšení mladých lidí probudilo aktivitu i v nás a během několika dní po vzniku Občanského fóra v Praze se organizovalo ve šroubárně a hned nato byla oficiálně založena místní organizace s názvem Občanské fórum Libčice nad Vltavou. Sdružovalo lidi, kteří odmítli jen čekat, až někdo jiný něco změní a rozhodli se vlastní iniciativou napomoci běhu libčických politických událostí.

Vzpomenete si, kdo, kromě vás dvou, byl mezi zakládajícími členy?
Není jednoduché je všechny vyjmenovat, tak se tomu raději vyhneme, abychom náhodou na někoho nezapomněli. Ono to není ani tak důležité. Daleko větší význam má skutečnost, že libčické OF uspořádalo několik důležitých veřejných diskusních klubů, které posouvaly události dopředu. Byli jsme skutečně aktivní, protože ten první klub se konal již 6. prosince.

Jak takové kluby probíhaly?
Sál kulturního domu byl vždy tak plný, jako nikdy předtím a nikdy potom. Bylo to bouřlivé, ale z každého takového setkání vzešlo mnoho konkrétních návrhů a připomínek k probíhajícím událostem. Kromě toho byla zodpovězena řada dotazů vůči hostům, což byli studenti v doprovodu veřejně známých osobností, kteří se našich klubů zúčastňovali.

Jaké známé osobnosti?
Přijela k nám např. tehdejší poslankyně Národního shromáždění paní Frýbortová, český historik prof. Brod a asi největší aplaus sklidil Michael Kocáb, který se už v té době intenzivně zabýval přípravou na odsun ruské okupační armády.

Jak jste informovali libčické občany, kteří se do kulturního domu nedostali?
OF Libčice vydávalo svůj vlastní Zpravodaj a v prosinci 1990 začaly vycházet po řadě let opět demokratické Libčické noviny, jejichž redaktorem byl Viktor Tichý.

Jak a k jakým změnám došlo ve vedení našeho města?
Po jednom významném diskusním klubu pořádaném OF Libčice 1. února se kola dějin roztočila i v našem městě. Bývalý předseda národního výboru pan Trčka a tři poslanci rady města požádali na veřejném zasedání o uvolnění z funkce. Tehdejší mluvčí OF Libčice JUDr. Schönfeld nabídl doplnění rady z řad členů OF.


Jak se tedy Libčice dobraly nového předsedy? Komunální volby to tenkrát ještě nebyly, že?
Ne, to ještě ne. Za tím účelem se 22. února konalo jednání u kulatého stolu, kde byla přijata kandidatura Františka Krejzy a kooptace tří členů z řad OF do rady města, což byla Petra Havlová, Petr Jůza a Ing. František Lisý, který se stal zároveň místopředsedou.

To bylo v únoru 1990 a jestli si to dobře pamatuji, tak první demokratické volby byly v listopadu téhož roku.
Přesně tak a libčičtí občané v nich poprvé po dlouhé době, někteří úplně poprvé v životě, zcela demokraticky zvolili své zástupce.

Kolik jich bylo?
Tenkrát mnohem více, než je tomu v současné době. Dnes je zastupitelstvo města patnáctičlenné a rada pětičlenná, ale tenkrát bylo ze zákona zvoleno 27 členů městského zastupitelstva, z kterých vzešla devítičlenná rada města.

A jsou to ti, kteří se navždy zapsali do paměti našeho města, tak si pojďme jejich jména připomenout a uložit je i do paměti tohoto webu. Začněme třeba členy městské rady.
Jak už jsme řekli, starostou se stal F. Krejza, Ing. F. Lisý byl místostarostou, Ing. M. Bolinová pracovala jako předsedkyně finanční a plánovací komise, JUDr. F. Schönfeld z titulu svého právního vzdělání přijal funkci předsedy přestupkové komise, P. Jůza pracoval jako předseda komise životního prostředí a veřejného pořádku, Ing. M. Kropáčková předsedala komisi sociální, bytové a školské, S. Procházka přijal funkci předsedy stavební komise a Ing. I. Ulč se stal předsedou komise pro mládež, kulturu a sport. R. Mařík pracoval jako předseda kontrolní komise, ale nebyl členem rady.

Vzpomenete si i na ostatní členy zastupitelstva města?
Ing. P. Bartoš, J. Bělohlávek, J. Dobeš, J. Dufek, P. Havlová, M. Jakš, Ing. J. Gruncl, J. Kadlec, J. Koucký, V. Lamich, prof. B. Muchka, J. Ptáček, Ing. Přibáň, V. Tyban, Ing. V. Urbánek, Ing. M. Václavek a M. Vejbora.

Co byste jako autentičtí pamětníci té doby vzkázali svým vrstevníkům, kteří u toho všeho byli, ale i těm, kterým je dnes 26 a méně, kteří to vše už znají jen z vyprávění rodičů nebo z dějepisu?
Přáli bychom si, aby výše uvedená jména těch prvních statečných, kteří se podíleli na převratných změnách v našem městě, nebyla zapomenuta. Nebylo snadné měnit po desetiletí zatuhlé pořádky vnucené naší zemi i našemu městu komunistickou diktaturou. První demokraticky zvolení zástupci města spolu se svými následovníky skutečně vykonali pro Libčice mnoho užitečného.

Zkusme zmínit namátkou něco konkrétního.
Málokdo si dnes vzpomene na Libčice bez vodovodu, plynu a kanalizace, s rozbitými prašnými silnicemi plnými děr a výmolů a blátivými chodníky po každém dešti. A právě takové bylo naše město před pouhými 26 lety.

I já takové Libčice pamatuji, tak nemohu jinak, než s vámi souhlasit a poděkovat vám za zajímavé vzpomínání.

.

 

Libčické OF a Michael Kocáb

Další články autora