První lidé

  • Autor: Mgr. Petr Nový, archeolog Středočeského muzea v Roztokách
  • Publikováno: 4.11.2015
  • Rubrika: Zápisník archeologa
  • Vyšlo v LN 11/2015
Stalo se to v zimě roku 1941. Uplynulo již téměř 20 let od posledního archeologického výzkumu popsaného v květnovém díle tehdejších Libčických novin. Na radnici vlály hákové kříže, ale cihelna bratří Fischerů v Letkách pokračovala dále ve své produkci cihlářských výrobků a dělníci stále odkopávali další a další metry mohutné sprašové návěje. Podařilo se jim obnažit mocný, téměř desetimetrový sprašový profil, nade dnem odhalující zajímavou tmavou vrstvu pohřbené tmavé hlíny.

Cihelnu ten rok navštívil archeolog Ladislav Hájek, který v povrchu této zajímavé vrstvy nalezl silně rozrušený objekt zhruba 30 cm hluboký, 450 cm dlouhý a asi 300 cm široký. V lednu 1942 dále cihelnu navštívili František Prošek, známý později díky svému zájmu o výzkum jeskyň (ještě téhož roku totálně nasazený v nacistickém Německu) a jeho učitel Jaroslav Petrbok, mezi jeskyňáři známý jako „krasový dědek“. Oba dva se zajímali jak o problematiku jeskynního osídlení, tak i o výzkum paleolitu.

Prohlídkou profilu zjistili, že se jedná o tmavošedou humózní fosilní půdu, která vznikla v interglaciálu - meziledové době označované jako Mindel – Riss, probíhající před poslední dobou ledovou. Jejich pozornost upoutalo několik rozštípaných zvířecích kostí, později přiřazených nosorožci, doprovázených dřevěnými uhlíky. Asi 100 metrů od jižní stěny cihelny (zhruba za domkem, nalézajícím se v té době uprostřed jámy) byla navíc patrna malá jamka vyplněná červeně zbarvenou hlínou. Z promrzlé hlíny se však nepodařilo vydobýt téměř žádné nálezy.

Archeologové samozřejmě nebyli díky starším výzkumům v Letkách náhodou. Jejich zájem ale podněcoval i jeden zajímavý starý zápis z doby výzkumu laténského pohřebiště z let 1899-1906, ve kterém tehdejší dozorce p. Holeček vypověděl, že ve východní části odkopávaného břehu nad silnicí bylo ve žluté hlíně zničeno jakési ohniště. Byl to zřejmě první nález, podobně jako například v cihelně v Praze-Sedlci, indikující nálezy ze starší doby kamenné.

Při jedné z pozdějších návštěv zde František Prošek (propuštěný z Německa pro nemoc) v roce 1944 nalezl další dvě jamky vyplněné červenou hlínou a veliký kamenný nástroj - valounový sekáč. Přes soustavné sledování lokality došlo k dalšímu nálezu až v roce 1946, kdy byl jiný podobný nástroj nalezen bohužel již pohozený na dně cihelny. Mimo sprašový profil byl nalezen i další kamenný nástroj v roce 1947 (celkem bylo mimo první sekáč v takovéto druhotné poloze nalezeno šest nástrojů).

Proto, když se téhož roku objevil poslední paleolitický nález – mísovitá prohlubeň 35 cm hluboká, 180 cm široká při zachované délce 250 cm, k jeho rychlé dokumentaci se sešli mimo Františka Proška i geologové Quido Záruba s Karlem Hromadou a významný přírodovědec a odborník na období kvartéru Vojen Ložek. Nepříznivé zimní období ruku v ruce s rychlým postupem těžby však znemožnily detailnější průzkum objektu.

Představené významné nálezy pochází z doby, kterou více než Eduard Štorch veřejnosti představil ve svých knihách Josef Augusta. Pohybujeme se ve středním paleolitu, v meziledové době, jejíž průměrné teploty dosahovaly dnešních hodnot.
Vltava, nacházející se v té době o mnoho metrů výše než dnes, představovala širokou meandrující řeku, sousedící s lesním porostem, dle rozboru uhlíků obsahujícím buk a borovici.

Díky archeologickým nálezům víme, že zde na její břeh, nepříliš vysoko nad vodní hladinou, zavítal před nějakými 200 000 lety člověk heidelberský (Homo heidelbergensis), který zde mimo několika ohnišť (představovanými jamkami s červenou hlínou) možná vybudoval i nějaká primitivní, do země mírně zahloubené přístřešky. Jistotu však v tomto případě nemáme.

Obrovským štěstím byly i nálezy kamenných nástrojů, odborně řazených k industrii tzv. clactonského rázu. Naopak tyto nečetné nálezy dokládají krátkodobé osídlení, mohou být i dokladem několika krátkých návštěv. Bohužel zlomkovité informace z náhodně dokumentovaných situací nám nedovolují představit více podrobností. Snad jen detail, že díky sídlištnímu objektu zahloubeného do povrchu tmavé fosilní půdy, vznikající právě v teplém meziledovém období, můžeme předpokládat, že naši předci se v Letkách objevili v závěru tohoto teplého období.

O několik tisíc let později, již v chladném podnebí nastávajícího Saalského glaciálu (doby ledové), překrývaly někdejší lidské sídliště nové centimetry spraše a řeka díky erozi dále prohlubovala své údolí. Vzhledem k prvnímu nálezu ohniště ve žluté hlíně do Letek mohl při svých cestách zabloudit i člověk neandrtálský (Homo neanderthalensis), možná se v cihelně nikým nepovšimnuty objevily i pozůstatky po Štorchových lovcích mamutů.

 

Západní stěna hliniště cihelny - Fossilní pohřbená půda ve s Jamky, představující pozůstatky někdejších ohnišť. Valounový sekáč z roku 1944, dlouho považovaný za nejstarší

Další články autora