Silnice a aleje

  • Autor: Ing. Vít Penížek, Ph.D., vědecký pracovník ČZÚ Praha
  • Publikováno: 4.11.2015
  • Rubrika: Krajina kolem nás
  • Vyšlo v LN 11/2015
Když praotec Čech přicházel do naší krajiny, nečinil tak po uhlazených cestách, ale jeho pouť musela být spíš strastiplným pochodem po nemnohých vyšlapaných stezkách. Krajinu temných hvozdů a řídce osídlené krajiny protínalo jen několik starých obchodních stezek - dálkových tras spojujících území Čech s okolním světem.

Vlákna tvořící pavučinu cest a silnic, tak jak ji známe dnes, byla v těch nejranějších zárodcích. Raně středověká krajina nebyla k cestujícím příliš přívětivá. Stezky a úzké cesty byly neupravované a kvůli přítomnosti četných lapků i nebezpečné. V té době vzniklo nařízení na vykácení lesů kolem nich na vzdálenost „co by kamenem dohodil“.

Až za vlády Karla IV. začaly vznikat skutečně lepší cesty. A z té doby máme i označení silnice – silná cesta. Hlavní kostra silniční sítě, jež často přetrvala dodnes, pak vznikla za doby panování Marie Terezie a Josefa II. V té době se stavěly tzv. císařské (státní) silnice. Šlo poprvé o silnice se zpevněnou vozovkou širokou víc než šest metrů a zpevněnými okraji tzv. bankety. Jejich pojmenování se později přeneslo na pojmenování příkopů podél cest a také zkomolilo na nám známé pangejty.

Za dobu panování Marie Terezie a jejího syna Josefa II. bylo vybudováno téměř 800 kilometrů silnic. Celkový rozmach hospodářství pak přispěl k tomu, že v polovině 19. století už bylo silnic 4 000 kilometrů. Cesty byly budované pomocí kamene a štěrku a různé velikosti – vznikaly tak makadamové cesty, jež nesou označení od vynálezce nejvhodnější složení této směsi, Angličana McAdama.

O silnice se starali cestáři, státem placení zaměstnanci, kteří měli za úkol zajišťovat základní údržbu silnic. Obecně se požadovalo, aby cestáři bydleli co nejblíže svému úseku, z profesí měli přednost zedníci a tesaři. Mezi pracovní povinnosti patřilo: denně projít celý svěřený úsek a odstranit naléhavé závady, shrabovat prach a bláto na hromádky a tyto odvážet, sekat trávu tak, aby nevykvetla, odstraňovat z vozovek volný štěrk, v zimě odklízet sníh, vysekávat led a plnit mnoho dalších úkolů, potřebných pro udržení dobrého stavu silnice.

Jestliže v počátku člověk bojoval s přírodou a snažil se okolí cest zbavit stromů, aby byly cesty bezpečnějšími, tak v pozdějším období se jeho přístup změnil. Krajina se stala více kultivovanou a především v barokním období začal člověk krajinu komponovat a esteticky utvářet. Jedním z významných prvků krajiny se tak staly právě stromy kolem cest a silnic.

S cestami jsou po staletí spjaty aleje. Zdomácnělé slovo alej pochází z francouzského allee, slova označující průchod, procházení v závětří, pravděpodobně odvozeno z latinského allārī, allātus, afferrī. Výsadbu stromořadí započala šlechta, aby umocnila příjezd ke svým sídlům. První aleje vznikaly v období renezance a své pevné místo získaly i v barokní krajině.
Velký rozvoj výsadby stromořadí je spojený s tereziánskou výstavbou císařských silnic, kdy bylo povinností tyto aleje vysazovat z důvodů estetických, orientačních a bezpečnostních. Stromy měly chránit cestující před slunečním žárem, pochodující vojska před spatřením, a zásobovat (nejen je) ovocem. Výsadba ovocných stromů kolem silnic zažívala zlatou éru až do poloviny dvacátého století. Od té doby se nad budoucností alejí začalo smrákat. Z důvodů bezpečnosti řidičů jsou rok co rok vykáceny desítky tisíc stromů kolem silnic. Přicházíme tak o část estetiky naší krajiny.

V posledních letech se ale přeci jen blýská na lepší časy. Lidé si „svých“ alejí začali opět všímat a vnímat je a dokáží za ně i bojovat. A také dochází k jejich opětovné výsadbě kolem stávajících a nově budovaných polních cest. Až půjdete cestou zabočující z kraje lesa mezi Libčicemi a Dolany směrem do Debrna, ochrání vás právě jedna taková od spalujících slunečních paprsků v létě a od největších náporů větru v zimě. Tedy zatím jen při představě, že se tam tak za padesát let procházíte vy, nebo vaše děti, neboť odjakživa platí, že se aleje nesází pro současníky, ale pro děti a generace příští.

 

Ještě mladá alej u Debrna. Foto: H.Bartíková

Další články autora