Od polí k lánům

  • Autor: Ing. Vít Penížek, Ph.D., vědecký pracovník ČZÚ Praha
  • Publikováno: 4.11.2015
  • Rubrika: Krajina kolem nás
  • Vyšlo v LN 10/2015

Ač se stále rozšiřuje počet domů, které stavíme, ač se kolem nových i starých silnic a dálnic rodí nové plochy průmyslových hal, zůstává největší podíl krajiny polím. Spolu s loukami, sady a vinicemi tvoří mozaiku, která utváří charakter krajiny, v které žijeme.

Podoba krajiny, tak jak ji známe dnes, je výsledkem přeměn, které trvají už desítky tisíc let. Kamkoliv vstoupil člověk, začal přetvářet krajinu k obrazu svému. Budoval svá sídla, prošlapával první cesty, těžil dřevo a nerostné suroviny. A především začal získávat zdroje k zajištění své existence.
Nejspolehlivějším zdrojem člověka je zemědělství. To mu dává to nejdůležitější pro jeho existenci - potraviny. Jsou to pole kolem nás, které nám dávají každý den chléb a mléko.

Okolí našeho města tvoří tvz. starosídelní krajina. Je neúrodnější oblastí Čech, kterou pro své příznivé klima vyhledávali už neolitičtí zemědělci v období před asi 7 000 lety. Zpočátku bylo zemědělství primitivní. Osévala se jen část ploch, pole se neorala, ale zrno se selo jen do mělkých důlků vyhloubených motykou či tyčí. Z každého zasetého zrna dokázal pravěký hospodář získat jen čtyři nová. Půda se vyčerpávala a tak docházelo obvykle po uplynutí několika desetiletí k přesunu celých osad na nová místa.

Později, kolem přelomu letopočtu, již dochází k výraznější přeměně krajiny, mozaika polí, pastvin, sadů a zahrad zabírá stále větší plochy. Rozdělení obhospodařovaného území umožňovalo člověku trvale udržitelné hospodaření, které současně vtisklo krajině její typický ráz. Ten se dále pozvolna přeměňoval i během nastupujícího středověku. Zavedl se tzv. trojpolní systém hospodaření, kdy se pole osévají ozimem, jařem a jeden rok se nechávají ležet ladem. V té době se krajina rozdělila do mozaiky plužin, tedy hospodářských celků patřících pod jednu vesnici, často byla její velikost omezena docházkovou vzdáleností (asi 1,5 km). Skladba pěstovaných plodin se příliš neměnila. Hlavními plodinami bylo obilí (pšenice a ječmen), doplňkově se pěstovaly luštěniny nebo proso. Velkou rozlohu tvořily louky a pastviny. Málo úrodné svahy byly využívány jako pastviny, naopak vlhké polohy luk sloužily pro produkci píce na zimu.

Zásadní změnu přináší pro zemědělství i ráz krajiny průmyslová revoluce v 19. století. Do nástupu parních a později spalovacích motorů představovala zvířata hlavní tažnou sílu jak v dopravě, tak i v zemědělství a pohonné hmoty se pěstovaly na lukách. S nástupem spalovacích motorů spotřeba krmiv klesla, a proto klesla i rozloha luk. Louky byly nahrazeny jinými kulturami. Došlo k masovému rozvoji pěstování okopanin, v našem okolí cukrové řepy, která se stala tzv. „bílým zlatem“, nejvýnosnější plodinou své doby.

Systém obdělávání půdy se měnil jen velmi pomalu v závislosti na technologickém pokroku. Změny v krajinném rázu se proto projevovaly kontinuálně a více méně nepozorovaně. Už v té době se rozloha pozemků zvětšovala, což si vynucovalo používání zemědělské techniky - parních lokomobil používaných pro orbu. Něco takového si ale mohli dovolit jen velkostatky, které v té době obhospodařovaly přibližně polovinu zemědělské půdy. Druhá polovina zůstávala v držení meších rolníků a sedláků. V té době se vyvinula tzv. tradiční česká krajina, kterou známe z obrazů českých krajinářů. Přestože zemědělství nikdy nemělo primárně krajinotvornou funkci, zformovalo jakoby mimoděk krajinný ráz, který často vyniká malebností a harmonickou vyvážeností. Jak taková krajina vypadala, můžeme vyčíst z map Stabilního katastru, který vznikal v druhé polovině 19. století.
Prohlédnout si je můžete na stránkách Českého zeměměřického a katastrálního úřadu - http://archivnimapy.cuzk.cz/ ).

Tradiční českou krajinu však v padesátých letech 20. století postihla katastrofa, ze které se již nikdy nedokázala vzpamatovat. Byla jí násilná kolektivizace zemědělské výroby s cílem zrušit vlastnické vztahy k půdě a intenzifikovat zemědělskou produkci. Rozorání mezí, zničení cest a sloučení plužin mělo za primární cíl vymazat paměť krajiny. Podařilo se. Zmizely přirozené, tradičně udržované hranice mezi pozemky jednotlivých vlastníků a otevřel se prostor pro nasazení těžké zemědělské techniky. Krajina byla zcelena do obrovských bloků a stala se neprostupnou, neboť zmizela cestní síť. Zemědělská produkce se násobně zefektivnila. Výnosy se zvýšily, ale za cenu degradace půdy a vymizení pestrosti jak rostlinných, tak živočišných druhů.

Rok 1989 přinesl nápravu majetkových vztahů, ale nevedl k návratu oné harmonické krajiny tvořené mozaikou malých polí. K hospodaření se nevrátili vlastníci půdy, ale víc než 80% půdy je pronajato. A tak, i když průměrná velikost pole dle Katastru nemovitostí tvoří sotva 0,5 hektaru, obhospodařovaná pole mají velikost desítek hektarů. Od dob hospodaření státních statků a jednotných zemědělských družstev se v tomto ohledu tedy příliš nezměnilo. Přesto k zlepšování dochází. I v našem okolí je možné si všimnout vzniku nových cest a alejí.

Současná Evropská legislativa motivuje zemědělce hospodařící s podporou dotací, aby přispívali k větší rozmanitosti krajiny např. programem Greening (ozelenění), jehož součástí je i tvorba pásů v krajině osetými mimoprodukčními plodinami. Nástrojem rozčlenění krajiny je i program Pozemkových úprav, který postupně narovnává fatální rozdíly mezi vlastnickou strukturou a skutečně obhospodařovanými bloky. Často se rozšiřuje síť cest tak, aby byly všechny pozemky dostupné pro jejich vlastníky a dopomáhá tak i prostupnosti krajiny.

Naše krajina ztratila za posledních několik desetiletí mnoho ze své původní estetiky a půvabu. Na vině ale nejsou zemědělci. Viníka hledejme jinde. Současný zemědělec se chová tak, jako se choval vždy, tedy i v době, kdy výsledkem jeho práce byla tradiční harmonická česká krajina. Chová se stejně, jako se chováme my všichni, nebo velká většina z nás - racionálně. Dělá pouze to, co mu přináší užitek a umožňují přírodní, sociálně ekonomické, kulturní a hlavně politické, přesněji legislativní podmínky.

 

 

Vpravo Libčice, vlevo Úholičky,za obzorem Tursko.  Foto: HB

Další články autora