1914 - 1918 Očima kronikáře z Letek

Čerpáno ze zápisů 1. Pamětní knihy obce Letky

U příležitosti oslav státního svátku 28. října jsem se začetla do první  Pamětní knihy obce Letky, jejíž zapisovatelem byl v letech 1905 – 1924 letecký obecní strážník a tajemník Václav Mára.

Z jeho krasopisných zápisů si dovoluji uvést část, kde ze svého pohledu popisuje nelehkou dobu první světové války. I když jsem toho na toto téma od renomovaných historiků slyšela a četla či viděla ve filmech spoustu, při čtení autentických zápisků našeho spoluobčana, jsem pocítila něco, co nikdy předtím. Snad by se to dalo nazvat spoluúčastí, dojetím a naprostou vírou v důvěryhodnost jeho sdělení. Protože bych ráda totéž zprostředkovala i vám, rozhodla jsem se právě dnes - 28. října, 97 let ode dne vzniku samostatného Československa - vybrat z Pamětní knihy ty nejzajímavější úryvky dokumentující dobu, kterou si stěží dovedeme dnes představit.  Tak se společně s panem Márou přenesme do léta 1914 a oceňme jeho krásnou a bezchybnou češtinu, kterou bych u obecního strážníka – nic proti strážníkům - nečekala: 

 

„Válka světová, která překvapila v nejkrásnější a nejpilnější době letní na počátku žní dne 26. července roku 1914, změnila rázem spokojenost občanstva. Ihned na počátku, po vyhlášení mobilisace, narukovalo všechno mladší mužstvo, rád tam nešel nikdo, ale muselo se. Ženy a matky ustrašeny a každý obával se dnů příštích. Válka se rozzuřila, stále rozšiřovala, továrny následkem odchodu dělníků – vojínů přestaly pracovati, nastal shon po potravinách, které následkem toho, jako vše ostatní, byly uměle zdražovány.“


Během války, jak známo, trpěli lidé nedostatkem potravin, prodávající na tom vydělávali, jak mohli, a rodiny trpěly hladem. Proto vláda vydávala různá opatření a zákazy, které se postupem času přitvrzovaly. V lednu 1915 bylo např. nařízeno, že se smí k výrobě bílého pečiva použít jen polovina pšenice, aby pak hned 15. února téhož roku byl vydán úplný zákaz pečení bílého pečiva. 29. února bylo do žní povoleno 9 kg mouky na osobu, zbytek se musel odvést státu. Zpočátku však nikdo nebral tato nařízení vážně a dobrovolně nikdo nic neodváděl, jak je v kronice p. Márou zapsáno. Utrpení lidí popsal takto: „Tehdy srdce některých prodávajících se zatvrdilo a v těchto těžkých dobách neuvážili, že na penězích, které za potraviny přijímali, trpí krev a míza hladovějících spoluobčanů. Ženy narukovaných neměly na růžích ustláno, práce a hlavně výdělek mužů scházel. Rovněž i při hospodářství – nebylo chasy, potahů, a pole musela býti obdělána, oseta.“

Zprávy z bojiště docházely zřídka, především díky přísné vojenské cenzuře, a ty které došly, nevěstily nic dobrého. Ceny potravin stoupaly. Pro zajímavost uvedu pár konkrétních čísel. Za 1 kg sádla či másla se platilo 16 korun, za 1 kg brambor 20 haléřů, pár volů stál 14.000, dvě selata 50 korun, boty pro dospělé byly za 24 a dětské za 10 korun. V té době byly zavedeny tzv. chlebenky, na které se vydávalo nejvíce půl kila mouky na osobu a týden. Bohužel se prý stávalo, že obyvatelstvu nebylo po několik týdnů přiděleno k jídlu vůbec nic „…a nikdo se nestaral, zda obyvatelé o hladu vydrží. Z těch důvodů občanstvo bylo nuceno kupovati vše, co bylo k jídlu, za každou požadovanou cenu.“

V této době se na stolech dělníků často objevovala řepa a jiné potraviny určené především ke krmení dobytka. Drahota stoupala. 100 kg pšenice stálo 1 000 Kč a 1 kg mouky byl za 20 Kč. Příkazy a zákazy se množily: „Dne 11. května 1916 zaveden byl letní čas – hodiny posunuly se o 1 hodinu napřed, by lidé navykli si dříve vstávati, tj. místo ve 4 hodiny ve 3 hodiny ráno. Dále nařízeno, že se nesmí 3 dni v týdnu požívati žádné maso tzv. bezmasé dni. Lid neměl omastku, mouka nebyla, chléb velice špatný a maso tak drahé, nesměl jísti. V roce 1917 pro nedostatek tabáku kouřilo se listí všeho druhu, ba i seno.“

16. února 1917 vojenské výpravy (rekvisice) do obce odebraly lidem poslední potraviny. Lidé své důmyslné schovávačky potravin raději ničili, než by své poslední zásoby vojákům vydali. Obilí se prodávalo „pod rukou“ za přemrštěné ceny. Metrák pšenice šel směnit za vagon uhlí.
Těžká doba: „Peníze se staly zcela bezcennými, prodává se pouze za výměnu, potraviny možno dostati za šatstvo nebo prádlo. Nitě jsou vzácností, postrádá se mýdlo i slušných obleků a prádlo. Pro nedostatek uhlí školy se zavírají, mládež pustne – jest bez dohledu.“

V roce 1917 bylo do továrny fy Bratři Fischerové a spol. v Letkách dopraveno 76 italských zajatců na práci, kteří byli ubytováni v továrních domech v Letkách. Firma se o ně náležitě starala a po krátké době pobytu jim poskytla úplnou volnost a svobodu. V roce 1918 jeden z nich, jménem Santo Porri, onemocněl tuberkulózou, zemřel a je pohřben na hřbitově v tehdejších Libšicích. Prošla jsem oba naše hřbitovy, ale bohužel jsem jeho hrob nenašla. Zřejmě se o něj nikdo nestaral, tak byl zrušen.

„Zpráva o převratu 28. října 1918 došla do obce zdejší kvečeru, dovezli ji lidé z Prahy. Ač byl již soumrak, po chvíli věděla o tom celá obec. Také u nás odbyl se převrat klidně, vše tonulo v radosti. Sluší se zmíniti, že na oslavu vítězství – dosažení naší samostatnosti - uspořádali italští zajatci, dosud v obci naší dlící, lampiónový průvod do hostince pana Josefa Hrzka v Letkách, kde jeden z nich pronesl řeč, ve které uvedl, že život a pobyt zde mezi národem českým byl po dobu jejich pobytu pohostinným. Přišlo se jim vždy a se vším vstříc a nepocítili za celou dobu žádného příkoří ze strany občanstva obce zdejší. Ku konci své řeči blahopřál národu našemu k jeho osvobození, který společně s národem italským v Tyrolích trpěl od nenáviděné Vídně.“

Několik dní poté se Italové srdečně rozloučili a odebrali se do svého zajateckého tábora, odkud byli posláni domů, do své slunné Itálie.

„Zchátralé Rakousko-Uhersko zmizelo z mapy Evropy a vznikla řada menších národních, ale života schopných, států. Naši bratři legionáři, část naší hrdinné armády, poznali při svém návratu do vlasti přes severní Ameriku, zeměkouli v plné její rozloze. Svět se nám značně přiblížil a převrat založil nám jakožto občanům Československé republiky nové úkoly."

Vřelý dík panu J. Ptáčkovi st. z Letek, který mi umožnil nahlédnout do kroniky, která je jeho soukromým majetkem.

Další články autora