28. říjen 1918, skutečnost, sny a iluze

Novodobé obnovení naší státní samostatnosti patří mezi nejvýznamnější mezníky dějin našeho národa. Po třech staletích národnostního i náboženského útlaku tak byly tohoto dne naše emancipační snahy konečně korunovány úspěchem. Kdo si při tom vzpomněl na niternou práci našich buditelů, kteří se na počátku národního obrození snažili vzkřísit již takřka mrtvý jazyk i pocity národní sounáležitosti. Jména jako Josef Dobrovský, Josef Jungmann, František Palacký a mnoho dalších, kteří byli na počátku tohoto procesu, zůstanou navždy zlatým písmem zapsáni v panteonu český dějin.

Když se obyvatelé Prahy probouzeli do chladného rána 28. října 1918, zřejmě nikdo netušil, že se stane svědkem události, která se nesmazatelně zapíše do dějin. Byl to pro ně jen další válečný den, i když, pravda, nikdo již asi nepochyboval, že porážka Rakousko-Uherska je nezvratná a s ním i konec Evropy jaká byla před vypuknutím války. Vzhledem k válečnému stavu nikdo nevěděl nic přesnějšího o tom, jaká jednání vedou zástupci odboje v emigraci s vítězícími mocnostmi a jaká úloha byla přidělena jejich národu v poválečném uspořádání.

O tom, že však něco takřka visí ve vzduchu, mohla napovědět událost předchozího dne. Čerstvě jmenovaný ministr zahraničních věcí Rakousko-Uherska hrabě G. Andrássy totiž téhož dne oficiálně přistoupil na podmínky americké vlády (tzv. Wilsonova nóta). Součástí nóty bylo okamžité jednání o příměří, ale především souhlas s tím, že Čechoslováci a Jihoslované si určí své příští osudy sami. Jestli si Andrássy a jeho klika dělali iluze, že se bude jednat o jakousi formu autonomie v rámci stávajícího mocnářství, (která byla mnohokráte v minulosti vídeňskou vládou odmítnuta) brzy je z tohoto omylu vyvedl překotný spád událostí.

Co se vlastně v Praze 28. října událo? Jelikož jsme nuceni drasticky vše zestručnit, tedy zkráceně. Především v Praze byla téhož dne absence části našich čelných politiků. Důvod byl ryze prozaický, jednání představitelů domácího odboje spolu se zahraničním v Ženevě, jehož se zúčastnili např. Karel Kramář a Václav Klofáč za domácí odboj a Edvard Beneš se Štefanem Osuským za emigraci. Z předsednictva Národního výboru v Praze zůstali - Alois Švehla, Alois Rašín, František Soukup a Jiří Stříbrný, jako pátý k nim byl dodatečně kooptován jediný Slovák, Vavro Šrobár. Těchto pět mužů si díky podílu na převratu později vysloužilo titul „Muži 28. října“.

Vraťme se ale ještě trochu zpět, když byl právě v ranních hodinách vyvěšen na tabuli v redakci Národní politiky na Václavském náměstí text nóty Andrássyho z předchozího dne. Právě zveřejnění tohoto memoranda prakticky znamenajícího kapitulaci a zhroucení Rakousko-Uherska bylo právě tím spouštěcím impulsem celého převratu. Lidé ověnčeni trikolórami v národních barvách se začali živelně srocovat, začaly být strhávány a ničeny symboly c. a k. mocnářství. A tak, zatímco se část členů Národního výboru snažila dojednat s vojenským velitelstvím klidné převzetí moci, se dav v záplavě vlasteneckých hesel již valil na Václavské náměstí. Kdosi v něm rozeznal známou tvář politika a teologa Isidora Zahradníka, který poté před nadšenými a jásajícími shluky vlastenecky smýšlejících lidí provolal jako první u sochy sv. Václava výroky o naší státní samostatnosti. V podvečer byl pak národním výborem vydán první zákon československého státu, jímž se tento nově vzniklý stát vlastně vyhlašoval. Zprvu tak tedy trochu ve stínu dění zůstávali skuteční muži 28. října, a to T. G. Masaryk, Edvard Beneš a M. R. Štefánik, jejichž podíl byl vpravdě zásadní.

14. listopadu 1918 byl aklamací Revolučního Národního shromáždění zvolen z emigrace se navrátivší Tomáš Garrigue Masaryk prvním prezidentem a byla ustavena první vláda v čele s Karlem Kramářem. Toto duo mělo symbolizovat spojitost domácího a zahraničního odboje, žel bohu toto pouto nevydrželo dlouho a později vzájemná řevnivost a osobní antipatie až nenávist způsobily definitivní rozchod těchto velikých osobností.
Nově vzniklé republice sudičky nadělily hned do počátků mnoho problémů, jako například vyřešení vztahů s menšinami, které novému stá tu nebyly příznivě nakloněny a především zajištění nově vzniklých státních hranic. Čekalo ji dvacet let boje o své místo na slunci navzdory všem pochybovačům, kteří tomuto středoevropskému projektu nevěřili od prvopočátku.

Samozřejmě dobu první republiky si ani s odstupem let není potřeba příliš nekriticky idealizovat, neboť problémy, ať již sociálního rázu nebo i zmiňovaný vztah k národnostním menšinám, zde byly. Jak je již ale z nadpisu tohoto článku patrné - skutečnost, sny a iluze se někdy veskrze lišily. Platí však, že vzhledem k okolnímu středoevropskému prostoru a času stále zůstávala naše republika až do Mnichova 1938 oázou klidu v často rozbouřeném okolí.

Další články autora